Autor: Národní konference státních zákonodárců (The National Conference of State Legislatures)
Poté, co prezident Obama v roce 2010 podepsal zákon o zdravotní péči, domáhali se představitelé Virginie, aby federální vláda zrušila ty části nového zákona, které zasahují do státní legislativy.
Neexistuje žádný tolik nepochopený politický princip spojený s vládou USA jako federalismus – systém založený na sdílení, překrývání a konkurenci pravomocí mezi všemi úrovněmi vlády. Ve Spojených státech jsou pravomoci vlády rozděleny mezi centrální neboli „federální“ vládu a státy. V rámci federální vlády je pravomoc rozdělena mezi různé rezorty vlády. Tyto vztahy, záměrně protichůdné, mohou americkému systému vlády dodávat energii i v něm vyvolávat napětí.
Prostřednictvím těchto vztahů zajišťuje federální uspořádání „kontrolní a vyrovnávací mechanismy“, které zabezpečují, aby místní správa a státní vlády bránily federální vládě zneužívat pravomoci a naopak. Z velké části je úspěch federálního uspořádání na této úrovni výsledkem tvůrčích a novátorských snah států. Na národní úrovni zakotvuje Ústava Spojených států amerických „kontrolní a vyrovnávací mechanismy“ ve třech složkách, kterými jsou: výkonná moc (prezident a administrativa), zákonodárná moc neboli Kongres (Sněmovna reprezentantů a Senát), a moc soudní (soudy). Jelikož tyto tři složky sdílejí pravomoci mezi sebou, každá z nich může částečně omezovat pravomoci zbývajících dvou.
Například Nejvyšší soud může prohlásit zákony schválené Kongresem a podepsané prezidentem za protiústavní, což znamená, že jsou neplatné. Senát může odmítnout potvrdit některé osoby jmenované funkcí prezidentem a prezident může vetovat – neboli odmítnout – zákony navržené většinami obou sněmoven Kongresu.
Ústava dává vládě tři typy pravomocí:
• výslovné pravomoci – přímo uvedené v Ústavě;
• odvozené pravomoci – neuvedené v Ústavě USA, avšak vyplývající z ustanovení čl. I § 8 o nezbytnosti a náležitosti („Kongres má pravomoc přijímat veškeré zákony, které jsou nezbytné a náležité pro zajištění výkonu“ jeho výslovných pravomocí);
• základní pravomoci – přirozené pravomoci národní vlády zastupovat zemi ve vztahu k ostatním zemím.
Například čl. I § 10 Ústavy říká, že státy nemohou vytvářet spojenectví se zahraničními vládami, vyhlašovat válku, tisknout peníze nebo ukládat daně na dovoz nebo vývoz. Tyto pravomoci má pouze federální vláda.
Přestože státy mají určitá omezení, Desátý dodatek Ústavy USA uvádí, že státy si ponechávají veškeré pravomoci, které nejsou konkrétně uděleny federální vládě. „Pravomoci, jež nejsou delegovány Ústavou ani jí zakázány, jsou vyhrazeny státům, respektive lidu.“ Státy mají odpovědnost za tyto věci:
• regulace vlastnictví majetku
• vzdělávání obyvatel
• provádění programů sociálních dávek a rozdělování pomoci
• ochrana lidu před místními hrozbami
• udržování státního systému spravedlnosti
• zřizování místní správy
• údržba státních silnic a zajišťování správy místních silnic
• regulace průmyslu
• zajišťování prostředků pro činnosti státu
Například Američané dostávají řidičské průkazy ve státě, kde žijí, nikoli od federální vlády; návrhy na vydávání průkazů totožnosti na národní úrovni vyvolávají spory. Také volby jsou pořádány jednotlivými státy, přičemž každý stát uplatňuje svá vlastní pravidla a předpisy. Obyvatelé jiných zemí bývají mnohdy překvapeni, když se dozvědí, že činnosti řízené ve většině zemí světa na celonárodní úrovni jsou ve Spojených státech předmětem práva jednotlivých států.
Federální systém, který je dynamický a vyvíjí se, je pro demokracii ve Spojených státech amerických a pro zachování práv Američanů zásadní.
