Právě jeho expedice v roce 2010 mj. nalezla např. místo, kde stávala temná komora Martina Johnsona v divočině. Svatoš nadále s museem úzce spolupracuje na rozvojovém projektu, který má za cíl využít Johnsonův fotografický odkaz pro záchranu NP Marsabit.
Výstava připomíná Osu Johnsonovou, která se významně zapsala do historie jako jedna z prvních amerických cestovatelek. Březen patří ve Spojených státech ženám — od roku 1987 je měsícem žen v amerických dějinách (National Women’s History Month), během něhož si americká společnost připomíná úspěchy žen v historii. Více o měsíci historie žen na stránce Womenshistorymonth.gov.
Osa Johnsonová (1894—1953)
Osa Johnsonová a její manžel Martin patří mezi první průzkumníky, fotografy, filmaře a autory, kteří zdokumentovali život domorodých obyvatel a divokých zvířat na ostrovech v jižním Pacifiku, na Borneu a ve východní a jižní Africe. Ve svých filmech zachytili divokou přírodu a kultury, které již neexistují.
Osa Leighty se narodila v Chanute, Kansas, 14. března 1894. V šestnácti letech, 10. května 1910, se provdala za Martina Johnsona. Ten se krátce předtím vrátil z výpravy do Tichomoří, kterou podnikl se spisovatelem a dobrodruhem Jackem Londonem. Martin poté cestoval po své vlasti s cestopisnou přednáškou o výpravě, Po svatbě ho Osa na přednáškovém turné doprovázela. Mladá novomanželka brzy pochopila, že jejího manžela bude vždy lákat dobrodružný život, a rozhodla se stát se rovnocennou partnerkou a sdílet dobrodružství s ním. Po několika letech cestování na přednáškovém turné po Spojených státech shromáždili dostatek peněz na expedici do Tichomoří, kde chtěli natáčet domorodé obyvatele, jejichž kultura byla ještě zachována v původní podobě.
Na svou první společnou expedici vyrazili ze San Franciska 5. června 1917. Vydali se na jeden z ostrovů Nových Hebrid (dnes Vanuatská republika) v jižním Pacifiku — na ostrov Malekula obývaný příslušníky kmene Velcí Nambové, kteří byli považováni za jedinou kanibalskou skupinu svého druhu na světě. Po přistání na Malekule stoupali po strmém svahu hustou džunglí s nejnutnějším vybavením pro filmovaní a zbožím pro obchod. Na Velké Namby brzy narazili, a zatímco se Osa snažila zaujmout náčelníka Nagapateho zbožím, které přivezli, Martin začal natáčet. Bylo však jasné, že Nagapateho více zajímá Osa než zboží, které mu nabízela, a tak se výprava rozhodla pro rychlý ústup po příkrém svahu s domorodci v patách. Naštěstí byli zachráněni britským hlídkovým člunem. Film, který o této poněkud neúspěšné výpravě natočili a nazvali “Mezi kanibaly v jižním Pacifiku”, měl premiéru 21. června 1918 a dočkal se příznivých ohlasů.
Osa se nenechala útrapami a nebezpečím na první společné výpravě odradit a přijala dobrodružný způsob života za svůj. Ať už se musela natírat petrolejem proti komárům, nebo se musela smířit s obrovskými šváby, kteří po ní ve spánku lezli, Osa brala všechny tyto nepříjemnosti jako součást dobrodružství. Martin však chtěl všeho nechat s výčitkami svědomí, že ohrozil Osiin život. Osa mu ale řekla: „Natočil jsi snad film, pro který jsme se tam trmáceli?“ Když Martin připustil, že nikoliv, odvětila s ledovým klidem: „Tedy tam pojeďme ještě jednou…“. Do jižního Pacifiku se vrátili v roce 1919 s ozbrojeným doprovodem, promítačkou a nápadem přehrát domorodému náčelníkovi jeho vlastní filmový obraz. Byla to historicky první projekce domorodcům, která sklidila úspěch jak mezi „lidožrouty“, tak později ve Spojených státech.
Jejich druhý film “Jungle Adventures”, na kterém zachytili i život na Borneu, měl ve Spojených státech premiéru 11. září 1921. Oba tyto filmy jsou považovány za významné historické a etnografické dokumenty tichomořských ostrovních kultur ze začátku 20. století.
Po úspěchu prvních filmů z Tichomoří se Osa s Martinem rozhodli zkusit zachytit divokou přírodu Afriky. V průběhu několika dalších let, od roku 1921 do roku 1933, pořídili bezkonkurenční fotografický záznam Afriky — jejích obyvatel a divoké zvěře. Tyto filmy patří mezi první dokumenty, které v Africe vznikly. V Africe natočili i první zvukový film — Congorilla, který měl premiéru 7. srpna 1932.
Zatímco Martin měl na starosti natáčení, vyvolávání filmů a střih, Osa byla zodpovědná jejich štáb. Aby zajistila dostatek potravin, chytala ryby a vydávala se na lov. Kdekoli se usídlili, okamžitě založila zahradu, aby měla čím doplnit jídelníček. Byla zodpovědná za plánování výprav, zásobování a vůbec všeho, co souviselo s cestováním. To vyžadovalo dobré manažerské dovednosti, jazykové schopnosti a cit vybírat z řad místních obyvatel důvěryhodné průvodce.
Osa uměla výborně zacházet se střelnými zbraněmi, s klidem sobě vlastním chránila štáb před nejrůznějšími nebezpečími, zatímco Martin natáčel kamerou s ruční klikou. Jednou, když Martin natáčel stádo nosorožců, zaútočilo jedno zvíře přímo na něj. Osa se svým typickým klidem zvedla pušku, vystřelila a útočící zvíře na místě zabila. Martin tuto dramatickou chvíli nezmeškal a zachytil ji na film.
V roce 1932 získala Osa spolu se se svým manželem pilotní průkaz a zakoupili dvě letadla. Poté pořídili první letecké záběry africké divoké přírody a navíc se stali prvními piloty, kteří přeletěli nad horou Mount Kenya, a kteří zachytili na filmový pás dvě nejvyšší africké hory — Kilimanžáro a Mount Kenya.
Martin zemřel na následky zranění při pádu letadla v Burbanku v Kalifornii v roce 1937. Osa tuto havárii přežila a pokračovala ve filmové tvorbě a psaní knih o jejich dobrodružstvích. Její kniha “I Married Adventure” (Vdala jsem se za dobrodružství), která vyšla v roce 1940, byla vybrána na seznam nejlepších knih dekády 1936-1945 a v roce 1940 byla nejprodávanější knihou ve svém žánru. Když Spojené státy v následujícím roce vstoupily do 2. světové války, vybrala si americká armáda Osu Johnsonovou, aby napsala knihu o vojácích v jižním Tichomoří. Kniha vyšla v roce 1944 pod názvem “Four Years in Paradise” (Čtyři roky v ráji). V roce 1951 byla její první kniha přeložena do francouzštiny.
Osa zemřela v New Yorku dne 7. ledna 1953 ve věku 58 let.
Manželé Johnsonovi společně vytvořili od roku 1917 do roku 1937 osm celovečerních filmů, vydali devět knih a pořídili tisíce fotografií. Kromě svých výprav, cestovali tisíce kilometrů na přednáškových turné a promítání svých filmů. Nenatáčeli jen filmy s komerčním úspěchem, ale i záznamy pro “American Museum of Natural History”, z nichž některé se v muzeu dochovaly.
Martin Johnson o své manželce řekl: "Měla všechny vlastnosti, které dělají průzkumníka ideálním společníkem na cesty — odvahu, vytrvalost, dobrou náladu i v nepohodlí." Pro Osu to byla největší pochvala.
V roce 1927 odborný časopis “The Scientific American” napsal: "Záběry zvířat pana Martina Johnsona nebyly dosud překonány. Nebylo by však spravedlivé nezmínit se při této příležitosti o paní Johnsonové, která ovládá zbraň stejně nebojácně a obratně, jako její manžel ovládá kameru."
Překlad článku ze stránek National Women’s History Museum. Více o životě a díle manželů Johnsonových najdete na stránce www.safarimuseum.com.
